Šest let zaměstnancem na účtárně, šest let podnikání v oboru účetnictví. Co je lepší a co horší? V čem je to jiné? Toto je moje zkušenost.
Jistoty
Častý argument proč je lepší zaměstnání jsou údajně jistoty a stabilita. Nikdy jsem nepracovala u zaměstnavatele, co by vyhazoval zaměstnance z malicherných důvodů. Ale i tak jsem se neustále vyhazovu bála. Prostě něco uděláte špatně a dostanete výpověď. Nebo to firmě nepůjde a bude snižovat stavy. Nic jako jistota zaměstnání neexistuje. Když vás propustit chtějí, tak to udělají. Můžete se sice soudit o neplatnost výpovědi, ale většina lidí to nedělá. Protože musí z něčeho žít a ne běhat po soudech, co se táhnou.
Jako podnikatel mám také obavy. Že přijdu o zákazníky, že nezaplatí, že si něčím zkazím jméno a nebudu moci v oboru pokračovat (a nic jiného neumím), že nějaký vnější vliv podnikání natolik zkomplikuje, že nebude možné pokračovat.
Závěr: co se týče jistot nejsou ani v zaměstnání ani v podnikání. Obojí je riskantní stejně.
Pravidelný příjem
Vždycky jsem měla štěstí, že můj zaměstnavatel platil mzdy pravidelně a bez problémů. Takže jsem se mohla spolehnout, že v konkrétní termín přijde zcela konkrétní částka na účet. Bohužel to není samozřejmost. Spousta zaměstnanců úzkostlivě čeká jestli tento měsíc dostanou mzdu, kdy a kolik to bude. Představa, že nezaplacenou mzdu dostanete od státu nebo jí snadno a rychle vysoudíte je velmi naivní. V praxi to tak nebývá.
Jako podnikatel mám podnikání, kde většina měsíčních příjmů je předvídatelná. Účetní je potřeba každý měsíc a tak se každý měsíc platí. Nikdy jsem nezažila, že mám zakázku za 200 tisíc a pak příští měsíc nic. Má to své klady i zápory. Klady v tom, že vím minimální měsíční částku, se kterou můžu počítat a podle toho si nastavit osobní výdaje. Zápory v tom, že nepřipadá v úvahu, že si jeden měsíc vydělám 200 tisíc a druhý můžu odpočívat a cestovat. Samozřejmě se může stát a stává se to, že občas nezaplatí jeden nebo dva zákazníci včas. Chronické neplatiče si nepěstuji – ukončím s nimi spolupráci. Nestalo se mi, že by mi nezaplatili všichni naráz.
Závěr: jako podnikatel mám větší jistotu pravidelného příjmu, protože každý měsíc zaplatí alespoň výrazná většina zákazníků.
Mimořádné prémie
V zaměstnání jsem měla možnost při mimořádně dobrých pracovních výsledcích získat mimořádné prémie. Pokud se pamatuji, nikdy jsem je nedostala. Protože když přišlo na lámání chleba, tak vlastně cokoliv bylo samozřejmé. Dostávala jsem pravidelné roční prémie. Pokud na ně firma zrovna měla a zaměstnavatel resp. nadřízený rozhodl, že si je zasloužím. Neměla jsem pocit, že mám možnost nějak zvlášť jejich výši ovlivnit. Dělala jsem co šlo, aby byl zaměstnavatel spokojen a někdy prémie byly a jindy ne. Na účtárně se práce přesčas neplatila a ani příplatky za práci o víkendu. A že jí občas bylo.
Jako podnikatel samozřejmě žádné pravidelné prémie sjednané nemám. Mám sjednané pouze placené vícepráce nad rámec běžného vedení účetnictví. Pokud se mi ozve zákazník, že chce něco navíc, rychle, o víkendu, je jen na mně, abych buď odmítla a užila si volno nebo si to nechala zaplatit. Je jen na mně jestli o víkendu budu mít kurz a vydělám si víc peněz.
Závěr: v podnikání žádné pravidelné prémie nejsou. Ale mám daleko větší možnost vydělat si peníze navíc na základě vlastního rozhodnutí a přičinění.
Dovolená/volno
V zaměstnání jsem měla nárok ze zákona na 4 týdny dovolené. V některém navíc z vnitřních předpisů na 5 týdnů dovolené. Vždycky jsem si je mohla vybrat a většinou jsem se na termínu domluvila se zaměstnavatelem, tak že vyhovoval oběma stranám. O dovolené jsem opravdu nepracovala a nikdy se mi nestalo, že bych byla z dovolené odvolána. Pokud si vzpomínám, tak maximální délka dovolené v kuse byl týden. 14 dní v kuse nebo dokonce déle jsem neměla nikdy. To provoz na účtárně neumožňoval. Na druhé straně jsem o to ani nikdy vyloženě nebojovala. Nepříjemné bylo, že jsem skoro polovinu dovolené vybrala na úplně jiné věci než relax. Buď na nemoc (nemocenské je taková almužna, že bych z ní nevyžila, takže jsem raději požádala o dovolenou) nebo na vyřizování různých nezbytných věcí jako banky, úřady, povinnosti kolem bytu apod. Občas se mi podařilo domluvit, že si nepřítomnost napracuji a nemusela jsem plýtvat dovolenou. Ale to bylo spíše výjimečně.
Jako účetní samozřejmě pokud potřebuji vyřídit něco na úřadě, tak jdu a nemusím žádat o dovolenou. Stejně tak pokud chci nakoupit. Jediný limit je pro mě, aby byla hotová práce v termínu. Což ale na druhou zase znamená, že dovolenou v červenci nebo v období leden až březen nebudu mít prostě nikdy. Týden dovolené v létě se mi většinou podaří zařídit. Stejně tak jako na vánoce. Ne vždy je to však zcela nerušená dovolená úplně bez práce. V případě nemoci můžu teoreticky zůstat ležet. Prakticky se mi to ještě nepodařilo, protože téměř vždy onemocním, když je zrovna nejvíc práce a hoří termíny. Představa, že budu někde v zahraničí pracovat vzdáleně jako digitální nomád je v mém oboru naprosté sci-fi. Nezbytnou součástí mé práce je zastupování klienta před úřady a to se bez osobní přítomnosti neobejde.
Závěr: dovolené podnikatele jsou výrazně více pracovní než zaměstnance. Ale můžu si kdykoliv, pokud to provoz dovolí, udělat volno část dne na vyřízení osobních záležitostí.
Benefity
Benefity jsou velmi často uváděny jako jeden z hlavních výhod zaměstnance. Spousta zaměstnanců, ale žádné nemá. Já měla štěstí. Vždy jsem měla alespoň stravenky a penzijní připojištění. Obojí jsem ráda využívala. Někdy pak navíc 3 dny sick day (možnost ráno zavolat a nepřijít do práce bez uvádění důvodů) za rok, možnost čerpat příspěvky na zdraví, kulturu, sport apod. a pár dalších. Už si ani nevzpomínám. Benefity, pokud je máte, jsou fajn. Pokud máte inteligentního šéfa, který chápe, že benefity mají být univerzální a ne podle toho co baví jeho.
OSVČ má s benefity smůlu. Tedy může si platit co chce, ale nevyužije ani ty daňové výhody. Jako společník/jednatel s.r.o. můžu mít daňově osvobozené benefity za stejných podmínek jako každý jiný zaměstnanec. Problém je, že je platím ze svého. Ale daňově jsou výhodné a je dobré o nich vědět a případně je racionálně využívat ke snížení daňové zátěže. Hlavní výhoda je, že je jen na podnikateli kolik a co si vlastně bude dávat.
Závěr: benefity jsou jediná věc, kde zaměstnání nad podnikáním vede 1:0.
Možnost rozhodovat
Coby hlavní účetní jsem mohla rozhodovat samostatně o některých věcech. Třeba rozvrhu dovolené na účtárně, barvě a počtu šanonů, pracovní náplni jednotlivých účetních apod. Některé věci jsem mohla navrhovat – zlepšení práce, pořízení programů a vybavení, kurzy, mzdy podřízených. Něco mi schváleno bylo něco ne. Něco bylo víc na mých přesvědčovacích schopnostech (třeba ty kurzy) něco bylo zcela mimo mé možnosti (jaký bude účetní program). Celkově jsem ale mohla rozhodovat spíš o provozních drobnostech. Žádné větší strategické rozhodnutí. Zaměstnanec nemá možnost odmítnout práci, která se mu nelíbí nebo jí nechce dělat. Většinu zaměstnavatelů ani nezajímá, že daný úkol zrovna neumíte. Nemůžete se rozhodnout s kým budete dělat – kdo budou vaši spolupracovníci, zákazníci. Ani jak budete dělat (pracovní doba, možnost pracovat z domovat apod.). Nemáte celkově moc možnost ovlivnit něco zásadního. Zato nesete odpovědnost, když se něco pokazí.
Podnikatel si může rozhodnout všechno. A za všechno si také nese osobní odpovědnost. To kolik si koupím programů, navštívím kurzů a které zakázky udělám a které odmítnu je jen na mě a mém cashflow.
Závěr: i ten nejmenší OSVČ má větší rozhodovací pravomoci než vedoucí oddělení.
Dělba práce a specializace
V oblasti dělby práce, delegace a specializace vede zaměstnání. Můžete se v klidu věnovat té své profesi a někdo jiný se stará, aby byly zakázky, když chcete odeslat dopis dáte ho do kaslíčku, když se rozbije počítač voláte na IT. A moc neřešíte.
Podnikatel si toto vše musí zařídit sám. Sice samozřejmě může najmout někoho na IT a třeba i na to chození na poštu. Ale musí na to napřed mít. A také musí prostě na vše myslet, aby to bylo zařízené. V zaměstnání je to tak nějak samo. Mimo vás. V podnikání se ani spousta věcí nedá nechat na nikom jiném. Zvlášť v drobném podnikání. Třeba jednání se zákazníky, marketing, strategie podnikání, finanční řízení apod.
Závěr: podnikání znamená, že bude dělat mnohem mnohem víc než jen svou profesi.
Namítnete, že jsem vynechala často zmiňované kolik daní zaměstnanec a kolik OSVČ. Víte proč? Protože pro mě to nebylo a není v ničem rozhodující. Nešla jsem podnikat kvůli úsporám na daních a odvodech a nevrátila bych se do zaměstnání jen proto, abych ušetřila na daních.
A jak je to s tím, že podnikatel vydělává výrazně víc než zaměstnanec? Jako hlavní účetní jsem měla víc než si vydělám jako podnikatel. Ale ne o moc. Ale měla jsem nad sebou strop a žádnou možnost ovlivnit výši výdělku. U podnikatele je to na něm. Pár podnikatelů má sto tisíc měsíčně, někdo ani tu minimální mzdu. Pokud vím (a jako účetní vím), většina příjmově osciluje kolem mzdy zaměstnance v dané profesi a regionu. Ale věřím, že jako podnikatel vlastním přičiněním, pílí a vytrvalostí třeba jednou dosáhnu na ten manažerský plat. Jako zaměstnanec bych neměla šanci.
A jaký je závěr? Že univerzální odpověď neexistuje. Mě víc vyhovuje podnikání protože můžu rozhodovat o tom jak bude vypadat. Někomu jinému, ale může více vyhovovat, že se nerušeně věnuje svojí specializaci a nemusí se zabývat starostmi kolem podnikání.
P.S. nejlepší je být kočka domácí u hodného dvojnožce. Máte zajištění bydlení, stravu i zábavu a vaším hlavním pracovním úkolem je se dobře vyspat.
